NA CESTÁCH OLOMOUCKÝM KRAJEM S GKJ
V letošním školním roce jsme dostali šanci ve spolupráci s MěK Kojetín, konkrétně s městskou knihovnou a ještě konkrétněji s knihovnicí p. Ivou Kusákovou, vytvořit projekt, který jsme nazvali VýleT(í)me = výlet + time, tedy čas na to být spolu mimo budovu; vyletět po rozličných koutech našeho regionu, poznat jeho krásy a užít si nyní tak populární wellbeing v praxi (či spíše v terénu:-).
První putování našeho turistického občasníku začalo 6. října pod pláštíkem noci, neboť sraz výletníků byl již ve čtvrt na šest ráno u místního nádraží. Kupodivu všichni dorazili včas. Výlukový autobus nás dovezl do Nezamyslic, odtud jsme pokračovali vlakem do Šumperka a ze Šumperka znovu busem k motorestu Skřítek (viz společné foto). Je to místo, jež kdysi obývali většinově německy mluvící obyvatelé a asi právě oni si do této části Jeseníků donesli pověst o horském skřítkovi, Berggeistovi, který měl za úkol střežit podzemní poklady, hlavně rudy vzácných kovů. My jsme přímo na místě žádné stopy do dobývání rud a dolování nenašli, ale paní knihovnice vykutala odněkud z batohu záložky do knihy s plánem trasy a za náročné ráno nás navíc odměnila i zdravou tyčinkou – to abychom měli na to putování dost energie. A pak už za slibného počasí náš tým vyrazil vstříc kráse Hrubého Jeseníku.
Netrvalo příliš dlouho a před námi se začal rýsovat unikátní skalní útvar Ztracené kameny (1250 m n. m.). Skalisko s kamenným mořem a valícími se balvany (jež zde prý vysypal čert) se nachází na úbočí vrchu Pecny a většina turistických průvodců tvrdí, že odměnou za stoupání budou úchvatné výhledy do okolí. Slibné počastí ovšem dávno vzalo za své a mlha, jež přikryla nás i kameny, v našich hlavách nastartovala pochybnosti o pravdivosti slov průvodců, zároveň však potvrdila skutečnost, že pokud budeme trpěliví, nic není ztraceno – a tak díky síle větru, jež odfoukl cáry mlhy, mohly vzniknout další krásné momentky 🙂
Další kamenná moře a nádherná vřesoviště s bohatým porostem jalovce nás čekala v okolí Břidličné hory (1358 m n. m.) i po celé trase směrem k Jelení studánce (1311 m n. m.). Ta leží téměř přesně v polovině cesty mezi Skřítkem a Ovčárnou, i proto zde hrabě Franz Harrach, majitel panství, nechal v roce 1914 pro výletníky vystavět otevřenou kamennou stavbu. Ke studánce se váže např. i tato pověst: vypráví o zlatém jelenu, který se chodívá vždy o půlnoci napít vody, potom zabuší svými mohutnými parohy do země tak silně, že z nich vylétne gejzír zlatých hvězdiček, jež dopadnou na hladinu studánky a předají vodě dar bohatství. Kdo si touto vodou potře tvář, bude obohacen (jestli penězi nebo bohatstvím ducha, to legenda neříká). Celá oblast je přírodní rezervací, a to z důvodu ochrany výjimečných skalních a zemních tvarů, zachovaných lesních společenstev a řady vzácných a chráněných rostlin a živočichů. Kdo měl chuť, osvěžil se cestou borůvkami i lehce nahořklou chutí brusinek a u studánky doplnil tekutiny, smyl pot z čela a samozřejmě si zázračnou vodou potřel tváře…
Ač si s námi mlha stále hrála na schovávanou, v krátkých okamžicích se před námi otevírala úžasná panoramata s charakteristickými dominantami Dlouhých strání či Pradědu. Ten jsme měli opravdu jako na dlani: občas jsme měli pocit, že stačí k vysílači na nejvyšší hoře celé Moravy jen natáhnout ruku. Jak by také ne, když Vysoká hole (další zastávka našeho putování) je jen o 26 metrů nižší! Na tomto plochém vrcholu se nachází hraniční kámen z roku 1681 a také zbytky nacistického radaru plánovaného polního letiště Hohe Heide.
Pár kroků odtud nás čekaly Petrovy kameny s pochmurnou čarodějnickou historií. Vždyť i my jsme měli pocit, že stále slyšíme sténání mučených lidí, kteří se prý právě v těchto místech scházeli s ďáblem a byli za to pak ve vykonstruovaných čarodějnických procesech odsouzeni k smrti. Zemřelo tak přes sto lidí. (Námět pro svůj slavný román Kladivo na čarodějnice zde načerpal i Václav Kaplický.) Skalky Petrových kamenů jsou vysoké sedm metrů a celý útvar se tak tyčí přibližně ve výšce 1446 m n. m., což ho řadí mezi deset nejvyšších vrcholů Česka. K tomu všemu leží na evropském rozvodí Baltského a Černého moře.
Konečnou zastávkou putování pak byla Ovčárna – známá křižovatka běžeckých, cyklistických a turistických tratí, spojujících nejznámější místa Jeseníků. Jedná se prý o nejvýše položené lyžařské centrum u nás. Nás však toto místo nepřekvapilo bohatou sněhovou nadílkou (i když zima nám byla pořádná), ale poskytlo nám odpočinek a hladovým žaludkům nabídlo důstojné porce dobrot.
Cesta domů se nesla v tichém režimu – mnozí z nás usnuli hned za první zatáčkou. V Olomouci jsme přeběhli z autobusu na vlak a pak už všichni pospíchali sdílet své zážitky z výšlapu domů svým blízkým.
A kam se vypravíme příště? Nechte se překvapit!
