20. A 22. LISTOPAD 2023
DEN, KDY NEVYŠLO SLUNCE
Je ráno – vlastně ještě spíš noc – pár minut před čtvrtou. Choulíme se na parkovišti u školy a trpělivě kontrolujeme osobní doklady a kartičku pojištěnce, které jsou pro nás vstupenkou do vyhřátého autobusu, jenž nás veze na exkurzi do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz a Birkenau. Tma se zpoza oken vozidla vytrácí jen nesměle, střídá ji zimomřivé deštivé pošmourno, které nás má provázet celý den.
Vcházíme do betonového koridoru, který lemuje vstup do areálu koncentračního tábora Auschwitz I, a z reproduktorů slyšíme jména těch, kdo se stali obětmi nacistického pojetí hesla Arbeit macht frei a tzv. „konečného řešení“. Zamyšleni pak několik hodin procházíme dějištěm jedněch z největších hrůz historie, v myslích se nám v rychlém sledu mísí čísla, fakta a příběhy, jež nám po částech dávkuje výborná průvodkyně, s vizuálními vjemy a vlastním vnitřním prožíváním nepředstavitelného strádání lidí, které je i po dlouhých letech téměř hmatatelné. Většinou všichni jen mlčíme, pocit úzkosti v hrdle spolehlivě utne jakoukoliv hlasitější komunikaci, občas se někomu z nás zalesknou oči, především tehdy, když průvodkyně líčí v části Auschwitz II – Birkenau děsivé detaily zacházení s malými dětmi nebo když míjíme autentické památky na život (a smrt) v lágru.
Nepochopitelné, a přesto pravdivé.
Vracíme se do vyhřátého autobusu, slunce jsme dnes neviděli, zůstalo schované za hradbou mraků, jež nás ještě stále zásobují vydatným studeným deštěm. Ale pro tentokrát si odpouštíme remcání na prokřehlé prsty, promáčené boty a bundy – bylo by to v těchto místech nepatřičné: co znamená pár hodin diskomfortu ve srovnání s utrpením miliónů vězněných, mučených a zavražděných…
V hlavě nám rezonují otázky: Jak tohle mohl udělat člověk člověku? Kolik toho dokáže člověk vydržet? Poučíme se? V odpovědi na poslední otázku doufáme (věříme?) v Ano.