Někdo někde utrousil, že už jsme Jeseníky prošli křížem krážem ve větru, dešti, v mlze, ba dokonce i za sluníčka, takže nám zbývá túra sněhová, protože kde jinde si může Hanák připomenout, jak vůbec sníh vypadá…
A tak jsme se v tradičně nekřesťanském čase (4.40) v počtu 29 + 3 sešli na kojetínském nádraží a vlakem a busy se nechali dovézt na Ovčárnu.
Hned zpočátku se nám Jeseníky předvedly se vším všudy: vítr nám nanášel na čepice a batohy bílé nadělení, prašan ujížděl při stoupání pod nohama, a aby té pohádky nebylo málo, zčistajasna mlha před námi, mlha za námi… a málem jsme minuli první občerstvovací stanici na Švýcárně.
Naštěstí jsme byli hned od počátku vybaveni záložkou do knihy s vytyčenou trasou putování od naší souputnice z MěK v Kojetíně, p. Kusákové, takže jsme nemohli zabloudit a došlo i na pohádkové: zazvonil zvonec a tepla na Švýcárně je konec…
Další cesta vedla na Červenohorské sedlo a užili jsme si i návrat do minulosti, to když někteří sjížděli některé úseky na igelitových sáčcích :-).
V restauraci jsme se zahřáli čajem a posilnili polévkou, pizzou, svíčkovou či borůvkovými knedlíky a pak už jen doufali, že vlakové a autobusové spoje na sebe budou navazovat a čekat, abychom šťastně dorazili zpět do Kojetína.
