Naše další letošní VýleTíme (s již tradičním srazem ve 4.40 na kojetínském nádraží) směřovalo na jihovýchod od Zlatých Hor, konkrétně do Poštovní štoly vyhloubené pod Příčným vrchem.
Jak jsme se dozvěděli od erudovaného pana průvodce, první zmínka o Poštovní štole pochází už z roku 1513. Největšího rozvoje důlní činnosti bylo dosaženo ve 2. polovině 17. století, kdy se zde těžily kyzovité měděné rudy, později pak pyrit. Na tuto tvrdou práci, již vykonávali muži, ženy, a dokonce i šestileté! děti, zde zůstaly dobře zachovalé části ručně sekaných chodeb a komínů i části původního vodotěžního zařízení ze dřeva.
Štola byla po utlumení v 19. století znovu otevřena v 50. letech 20. století. Hlavní těžební jáma závodu dosahovala hloubky 290 metrů. Od 70. let se odtud získával wolfram a kobalt z odpadních karbidů. Další významnou součástí výrobní činnosti byla úprava žilného křemene. V letech 1990–1993 se v revíru Zlaté Hory těžily polymetalické rudy se zlatem, poté byla těžba ukončena.
V roce 1994 byla Poštovní štola vyhlášena kulturní památkou a o 10 let později se poprvé otevřela veřejnosti, mj. mohli její návštěvníci obdivovat repliku dřevěného zařízení, které čerpalo z dolu vodu. Postavili ji odborníci podle mapy z roku 1770 a zajímavostí je, že je plně funkční.
Fascinujícím prvkem podzemí je také pestrá barevná škála horniny dokumentující přítomnost četných kovů; jistě nejen nás asi nejvíce zaujala modrá „alofánová“ výzdoba.
Po hodině a půl historického hornicko-geologického exkurzu jsme vyfárali a naše věrná souputnice z kojetínské knihovny p. Kusáková nás seznámila s pověstmi vztahujícími se k danému místu (např. s pověstí o Modré štole), pak jsme ještě vylovili z trávy velikonoční vajíčka a zapomenuté zlaté mince pro štěstí a vydali se cca 10 km zlatokopeckou stezkou přes poutní kostel Maria Hilf a zříceninu hradu Edelštejn do samotných Zlatých Hor, odkud nás autobus a poté vlak dopravil zpět do Kojetína.
